Náročná rána studentova

Ten, kdo vymyslel rána, neměl rád lidi. A ten, kdo vymyslel školu od 7:30, lidi přímo nenáviděl. Ovšem ať škola začíná v kteroukoliv denní dobu, vždy se dá přijít pozdě, protože ráno nekončí s konkrétní hodinou. Tahle část dne končí, až když se přestanete proklínat za to věčné ponocování, což většinou nastane až s příchodem do učebny.

 

Někteří magistři a doktoři, docenti a profesoři se dokáží dívat hodně vyčítavě, když student svým přivrávoráním naruší již probíhající výuku a nepřítomným pohledem hledá přítomný židli, na kterou by usedl. Jako by přednášející snad ani nevěděli či již zcela zapomněli, jak těžká mohou někdy rána být. A to ani nemluvím o ránech, která následují po noci strávené nad sklenkou vína, tuplákem piva, nad deseti panáky Tequily a někdy nad tím vším smíchaným dohromady. Po takto kvalitní noci snad ani rána neexistují. Po takové noci totiž přichází kocovina, jež se většinou dostaví s odpoledním probuzením ze stavu, který snad ani nelze označovat slovem spánek. Ovšem v našem případě je řeč o zcela obyčejných ránech, která však pro některé bývají neméně těžká jako ty kocovidní povahy. Jen pár šťastlivců se dokáže vzbudit s prvním zazvoněním budíku. Já bohužel mezi ně nepatřím, tudíž nemám tušení, jak takové ráno může probíhat, ale jistou teorii bych však měla: student typu ranní ptáče vyskočí z postele, otevře okno a mezitím, co mu sýkorky za zvuku písně pomáhají s oblékáním, balí si věci do školy. Následně posnídá sušenky BeBe dobré ráno, aby měl dost energie na celý den, zají to nějakou tou Actívií na dobrou peristaltiku, a zatímco mu konvička Pickwick zalévá čaj, čte si co nového ve světě. Já jednou ráno otevřela dveře na balkon a do pokoje mi vlétl holub. Ovšem toto líté zvíře rozhodně nemělo v úmyslu mi pomáhat s jakoukoliv ranní činností. V pokoji následně vznikl takový chaos a zmatek, že jsem málem vyletěla z okna, zatímco holub spokojeně usedl k počítači s úlevou, že je ta havěť konečně pryč. Pokud však nežijete v Hitchcockově filmu, tak konfrontace s okřídlenou městskou faunou není zcela běžnou ranní rutinou. Ačkoliv se to samozřejmě může stát komukoliv z nás. Pojďme se raději podívat na obvyklejší příčinu pozdních příchodů.

Ti, které budík na první pokus skoro nikdy neprobudí, si většinou řídí alarm na mobilu po pěti minutách po dobu minimálně půl hodiny, aby měli aspoň nějakou šanci na včasné probuzení. Tento budík, bohužel, dokáže vzbudit obyvatele Plzně široko daleko jen ne toho, kterému zoufale křičí přímo u hlavy. Když se k budíku přidá i spolubydlící a ospalému studentovi pak zoufale křičí přímo u hlavy již dva, daný jedinec se konečně rozhoupá k rozhodnému činu. Vypne všechny následující budíky a opět upadne do kómatu. V tom lepším případě po uplynutí kratší časové doby studenta vytrhne ze snu povinnost, jež na něj volá, takže vstane ještě relativně včas, odbyde si ranní hygienu a vyrazí do školy ládujíc do sebe snídani. V tom horším případě se student nedostane z postele dřív než před obědem. Takto jednoduše to vypadá, když dotyčný je pohlaví mužského, takže se nemusí tak důkladně zabývat výběrem oblečení, aby zakryl ty špeky, které se tu prostě objevily, a nikdo neví odkud. Podobně jako je tomu u vší na základce. Rovněž nemusí trávit čas mytím a fénováním vlasů či malováním si energického a usměvavého obličeje na ten svůj zachmuřený a strhaný ksicht. Ano, pokud je oním spáčem studentka, ta rána jsou ještě o tyto radosti a povinnosti náročnější a komplikovanější. Předpokládám, že zde si nejeden ze čtenářů řekne, proč se těmito zbytečnostmi vůbec zaobírat, když je holka stejně hezčí nenamalovaná. No ne vždy toto tvrzení platí. Občas je třeba zamaskovat obličej, aby člověka po cestě na fakultu nesebrali nejbližší strážci veřejného pořádku, protože pokud existuje tvář společná všem lidem, která je u nich k vidění těsně před tím, než se z nich stanou sérioví vrazi, byla by to přesně ta bez oněch válečných barev. A celý tento proces zkrášlování (či matení nepřítele) není záležitostí na pár minut. Teda ve skutečnosti by jím mohl být, ale je třeba si k této činnosti pustit vhodnou zvukovou kulisu a takový výběr ranní písničky, která vám bude znít v hlavě celý den, není jen tak. Takže se občas stane, že brouzdáte po YouTube skoro 20 minut, přičemž ani ne za deset musíte vycházet z koleje, abyste měli vůbec nějakou šanci dorazit těsně před začátkem hodiny, a logicky se to, teď už za pět minut, nedá stihnout. Avšak zázraky se dějí a stane se, že přece jen z koleje vycházíte včas, přičemž se pyšně plácáte po ramenou za ten úctyhodný výkon, ale jen do té doby, než zjistíte, že jste v tom spěchu doma něco zapomněli. Ať už to je mobil, peněženka, knížka či sukně, což by vysvětlovalo ten prudký závan studeného vzduchu. A tak se vracíte pro chybějící věc s tím, že přijdete maximálně o pět minut pozdě. Jenže to by se nesměli všichni řidiči tramvají a trolejbusů, všechny semafory a staré babičky loudající se přes přechody domluvit, že vám to zpoždění navýší z plánovaných pěti minut na patnáct až dvacet. Nakonec konečně dorazíte na místo již opět naprosto vyčerpaní, ačkoliv jste sotva vstali, abyste si za tu absolvovanou anabázi vysloužili odsuzující pohledy či výhružky ze strany vyučujících.

 

 

 

Nezařazené

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.